Spokojenost s levnou vodou se vymstí

V přesném znění přinášíme rozhovor předsedy předstvanestva SOVAK ČR Ing. Františka Baráka pro Parlamentní listy, ve kterém vysvětluje, proč by cenu vody měli určovat vlastníci vodárenské infrastruktury.

12 min. čtení

Pane předsedo, můžete charakterizovat vaše sdružení?
Sdružení oboru vodovodů a kanalizací sdružuje vlastníky a provozovatele vodárenské infrastruktury, dále projektanty, dodavatele vodárenské technologie a surovin a stavebních prací. Členy sdružení je více než 230 společností. Cílem je spolupráce v oboru, výměna poznatků a zkušeností, zastupování členů při jednání se státními orgány. Sdružení hraje významnou roli v oblasti informační, metodické, poradenské a vzdělávací, při stanovování právních, technických a technologických norem v oboru, vydává svůj časopis a má bohatou publikační činnost.

Kdo dnes obsluhuje obor vodovodů a kanalizací?

Za posledních 20 let se struktura vlastníků a provozovatelů vodovodů v ČR zásadně změnila. Stát- ní krajské podniky byly privatizovány a vznikly stovky vodárenských společností různého typu – smíšené společnosti, vlastnické a provozní společnosti, navíc různé velikosti a různé kvality. Vstup zahraničních investorů některé společnosti spojil, dnes zajišťuje výrobu a dodávky pitné vody pro 85 % obyvatel naší země zhruba 30 vodárenských společností. Zbývajících 15 % trhu patří několika stovkám malých společností. Většina vodárenské infrastruktury patří městům a obcím, ty je obvykle pronajímají provozovatelům.

V jakém stavu je uvedený majetek?
V různém. Obecně platí, že čím větší společnost, tím je vodárenský majetek kvalitnější a je v lepším stavu. Velcí vlastníci se obvykle o majetek lépe starají a více dbají na jeho obnovu. Ročně se musí na obnovu zajistit zdroje ve výši 25 miliard korun. Jedině tak lze splnit základní předpoklad pro zajištění výroby a dodávek kvalitní pitné vody a její následné odkanalizování a vyčištění a vrácení zpět do přírody.

Zbudou z těch 25 miliard korun i finance na další rozvoj, to je na budování nových sítí a zařízení?
Nikoli. V posledních dvou třech letech bylo na vodném a stočném vybráno v České republice zhruba 22 až 25 miliard korun ročně. Více než polovina z této částky šla na provozování vodárenského majetku, to je na výrobu a čištění vody a opravy, téměř čtvrtinu z těchto prostředků odebírá stát formou poplatků a daní, část tvoří zisky vlastníků a provozovatelů. Je patrné, že na investice mnoho zdrojů nezbývá a že s disponibilními zdroji není možno dostatečně plnit plán obnovy vodárenského majetku.

Kde tedy prostředky na obnovu vzít?
Odpověď je jednoznačná. Další financování vodárenské infrastruktury v České republice musí zajistit vlastníci tohoto majetku z vlastních zdrojů. Získají je z vodného a stočného. Jiné cesty není. Samozřejmě si všichni přejeme, aby cena vodného a stočného byla co nejnižší. Nemůžeme přitom však ignorovat potřebu udržovat sítě a zařízení v dobré, provozuschopné kvalitě a přitom i zajišťovat další rozvoj vodárenské infrastruktury. Čím déle před sebou budeme tlačit odklad řešení získání opatření investičních zdrojů z vodného a stočného, tím strmější a razantnější bude později nárůst ceny vody.

Hlavní roli v otázce stanovení ceny vody by tedy měli hrát vlastníci vodárenského majetku?
Ano, ti musí zajistit a spotřebitelům samozřejmě vysvětlit, že hlavní nárůst ceny vody je z důvodů získání investičních zdrojů na obnovu majetku, že většina vybraných peněz za vodné a stočné se bude vracet zpět do obnovy sítí a zařízení. Představy o tom, že bude nadále platit solidarita většího s menším a že vše vyřeší státní nebo evropské dotace, jsou mylné.

Existují v této situaci nějaká reálná řešení?
Musí skončit neodborná rozhodování municipálních politiků o ceně vody, kterou rádi používají jako politický nástroj. Vlastníci vodárenského majetku si musí uvědomit, že oni jsou zodpovědní za jeho stav a řádnou údržbu a rozvoj. Během několika let jistě dojde ve vlastnické i provozovatelské struktuře v České republice ke změnám. Řada malých vlastníků dá své majetky do vodohospodářských společností, sníží se počet provozovatelů, zůstanou jen větší a produktivnější. Hlavním zdrojem pro financování vodárenského majetku musí být vodné a stočné. Ve většině společností musí být více než polovina částky vybrané za vodné a stočné vrácena formou investic zpět do obnovy a rozvoje sítí.

To se ale musí logicky odrazit na ceně?
Sociálně únosná cena, o které neustále hovoříme, ale nevytváříme podmínky pro její zachování, je jistě v některých regionech na několik let ohro- žena. Dnes je na úrovni zhruba 85 korun za 1 m3 vodného a stočného. Je jasné, že toto číslo bude v některých městech a obcích naší země brzy značně překročeno. Radikálně ovšem dojde ke zvýšení ceny vody tam, kde je dosud velmi nízká, tam, kde jsou sítě a technologie přestárlé a nekva- litní. Občas je slyšet, že s naší vodárenskou infra- strukturou to není tak špatné. Ten hlas je však stále slabší. Budeme-li pokračovat v zanedbané obno- vě ještě několik let, bude stav majetku churavy

Zdroj: Parlamentní listy


Zdroj: (jab)

Zdroj: (jab)

Doporučujeme