„Umět se radovat. Ze všeho. Nečekat, že v budoucnu přijde něco, co bude to pravé, protože je možné, že to pravé přichází právě teď a v budoucnu nic krásnějšího nepřijde,“ napsal v jednom z dopisů bratrovi Hugovi, s ním měl velice blízký vztah.
Své povídky psal lidově a plnil je humorem a laskavým pohledem na věci kolem sebe. Především o rybách a vodě uměl psát jako nikdo jiný – stejně tak jako o své další velké lásce, sportu. Šest svých knih – Plnou bednu šampaňského, Pohár od pánaboha, Smrt krásných srnců, Syn celerového krále, Jak jsem potkal ryby a Pohádku o Raškovi – napsal ve velkých bolestech po propuknutí duševní choroby (maniodepresivní psychózy) v letech 1963-1973. Dvě z nich vyšly až po jeho smrti.
Ota Pavel, původním jménem Otto Popper, se narodil 2. července 1930 v Praze jako třetí a nejmladší syn židovského obchodního cestujícího Lea Poppera. V roce 1939 se rodina přestěhovala do Buštěhradu k rodičům otce.
V roce 1943 byli jeho starší bratři transportováni do Terezína a o rok později do nacistického koncentračního tábora odvezli Němci i jeho otce. Všichni se tam setkali i s rodinným přítelem a budoucím spisovatelem Arnoštem Lustigem. Otovi, který zůstal doma s maminkou, se koncentrační tábory vyhnuly. Zejména proto, že nebyl zapsaný v židovské matrice, a také pro jeho nízký věk. Právě věk často zachraňoval mnoho míšenců tzv. druhého stupně.
Otec Leo se už před svojí cestou do koncentračního tábora snažil rodinu zachránit konvertováním k jiné víře. Dokázal přemluvit rodinu k přechodu od židovské (starší bratři a otec) a katolické církve (matka Hermína) na církev československou a syny nechal pokřtít. Jeho zoufalý počin ale rodinu stejně nakonec nespasil. Po válce se ale vrátili živí jeho bratři i otec.
Od 13 let fáral Ota v kladenských dolech, později prodával spony na punčochy a mucholapky. Po válce hrál v Praze fotbal a hokej, studoval obchodní školu, ale především byl sportovním redaktorem. V roce 1962 třeba doprovázel armádní fotbalové mužstvo Dukly Praha do USA, což posléze zpracoval do knihy Dukla mezi mrakodrapy.
Učarovala mu zejména romantická, ale i divoká Berounka, kde se rodily nezapomenutelné vzpomínkové prózy Smrt krásných srnců či Jak jsem potkal ryby. I on občas prohodil ono trochu okřídlené: „Chceš-li být šťastný hodinu, opij se. Chceš-li být šťastný měsíc, ožeň se. A chceš-li být šťastný celý život, staň se rybářem.“
Duševní problémy u něj poprvé naplno propukly při zimní olympiádě v Innsbrucku v roce 1964, kdy se vydal vysoko nad město a pokusil se podpálit horské stavení. Otu vzápětí hospitalizovali v místní nemocnici, a když se vrátil do vlasti v sanitce, lékaři ho rovnou převezli na psychiatrické oddělení v Ústřední vojenské nemocnici ve Strašnicích.
„Zbláznil jsem se na zimní olympiádě v Innsbrucku. Zatáhl se mi mozek, jako kdyby přišla mlha z Alp,“ popisoval později v léčebně události. „Potkal jsem tam jednoho pána a pro mě to byl čert se vším všudy. Měl kopyta, chlupy, rohy a staleté vykotlané zuby. Šel jsem pak zapálit do hor selské stavení. Přál jsem si, aby se rozsvítilo veliké světlo a zahnalo mlhu. Když jsem vyváděl krávy a hřebce z chléva, aby neuhořeli, dorazila rakouská policie. Dali mi želízka a vedli mě do údolí. Nadával jsem jim, strhl jsem si boty a šel jsem sněhem bos jako Kristus, kterého vedou na kříž.“
O dva roky později Pavlovi přiznali plný invalidní důchod. Nemoc mu nesmírně komplikovala normální život a pod tíhou chmurné reality se i několikrát pokusil o sebevraždu. Do psychiatrických ústavů zamířil za deset let (v období od roku 1963 do roku 1973, kdy zemřel) šestnáctkrát. Strávil v nich celkem tři roky.
„Chtěl jsem se stokrát zabít, když už jsem nemohl dál, ale nikdy jsem to neudělal. Protože jsem v podvědomí toužil ještě jedinkrát políbit na rty řeku a chytat stříbrné ryby,“ napsal jednou.
Chtěl toho napsat ještě hodně. O mamince Hermíně, o rodičích své ženy Věry, o buštěhradské dráze, o přívozu na Rybárně nebo román o cyklistice: „Cyklistika byla pro mě vůně. Vůně éteru, vůně kvetoucích stromů, kudy jsme projížděli, vůně svalů rytmicky pracujících.“ Příběh o chlapci na kole se měl jmenovat Nevzdávej to Rudolfe: „Toužím po tom, jako horolezci, kteří chtějí vylézt na Nanga Parbat. V noci se mi o tom někdy zdává. Vidím šlapajícího cyklistu a velký stříbrný stín jeho kola…“
Autor: ČTK
Foto: Wikimedia
