Čerpá ze studie, kterou připravili pro Světovou banku odborníci na vodohospodářství pod vedením odborníka na slovo vzatého, Philippa Marina. Problematice vodárenství a čištění odpadních vod se věnuje již roky. V roce 2001 působil ve Světové bance a předtím pracoval ve veřejném i soukromém sektoru ve více než čtyřiceti zemích celého světa, na nejdelší dobu pak zakotvil u společnosti Veolia. Studie vychází z rozboru 65 smluv uzavřených v rámci Partnerství veřejného a soukromého sektoru, jež autoři vybrali z celkového počtu 260 kontraktů uzavřených od roku 1990, které trvají minimálně pět let a týkají se více jak třiceti rozvojových zemí.
Počet obyvatel využívajících služeb soukromých vodárenských společností se od roku 2000 do roku 2007 zvýšil z 94 miliónů na 160 miliónů, což znamená sedmiprocentní podíl na trhu. V roce 1997 přitom jejich služeb využívalo pouze jedno procento lidí. Studie zmiňuje, že úspěšnost služeb a projektů vodárenských společností je také, až na určité výjimky, poměrně uspokojivá.
Hodnocení vychází ze čtyř měřitelných kritérií: přístupu k tekoucí vodě a časové dostupnosti dodávek vody se zajištěným tlakem ve vodovodní síti, kvality služeb či provozní efektivnosti se zvláštním zaměřením na snižování ztrát vody v síti, a samozřejmě ceny vody.
„Partnerství veřejného a soukromého sektoru není zázračný systém, který by vše vyřešil. Jsou případy, kde vodárenské služby zajišťuje veřejný sektor a vše funguje dobře. Jako příklad uveďme Burkinu Faso, Ugandu nebo Phnompenh v Kambodži. Avšak soukromý sektor může být velmi přínosný,“ uvádí Philippe Marin.
Dlouhodobé smlouvy jsou nejefektivnější
Nejvýhodnější a nejefektivnější jsou podle dokumentu dlouhodobé smlouvy, kdy firma zajišťuje kompletní provoz, počínaje výrobou a fakturací konče. To se osvědčilo například i v Senegalu, Pobřeží slonoviny, Nigeru a Kamerunu. Rozdělení rizik může mít v praxi i formu společností se smíšenou veřejnou a soukromou kapitálovou účastí, což zase dokládá příklad Cartageny v Kolumbii nebo Havany na Kubě.
Pokud jde o cenu vody, studie se přímo nevyjadřuje ve prospěch ani soukromých, ani veřejných vodárenských firem. Místo toho konstatuje, že využívání služeb soukromých provozovatelů má sice statisticky za důsledek zvýšení cen, za nimiž však velmi často stojí vložené investice a zkvalitnění služeb.
Roste také role lokálních společností
Uplatňování a prosazování soukromých firem na vodárenském trhu neprospívá pouze největším „hráčům“ v tomto odvětví, ale naopak se zapojuje i celá řada místních aktérů. Studie hovoří o osmadvaceti lokálních vodárenských společnostech, které zásobují až 400 tisíc domácností. Rovněž se snaží proniknout za hranice domácích trhů, a to i v ostré konkurenci se světovými jedničkami. V budoucnosti je podle ní třeba počítat i s čínskými provozovateli, jako je Beijing Capital Co. nebo China Water Group. Svá „želízka v ohni“ mají i Singapurci se společnostmi Hyflux nebo Epure International, Filipínci s firmou Manila Water Co. a Indové se společností BHEL. Pozadu nezůstávají ani Argentinci s Latinas Aguas, a především Brazilci se společností Sabesp, kterou vlastní z padesáti procent stát Sao Paulo.
Přestože v důsledku růstu soukromého vodárenského trhu podíl pěti největších vodárenských firem co do objemu roste, v procentním vyjádření naopak klesá. Podle studie, kterou vydala Association de l’Ecole de guerre économique (Asociace Školy ekonomického boje, AEGE; Infoguerre.fr), podíl obřích společností na trhu poklesl v období 2001 až 2007 ze 73 procent na 45 procent. „Nadnárodní společnosti se snaží navázat dialog s odpůrci privatizace a prosazovat v rozvojových zemích smlouvy se spoluúčastí nevládních organizací, zatímco ve vyspělých zemích s rozvinutou ekonomikou jsou jejich snahy zaměřeny na spolupráci se spotřebitelskými organizacemi za účelem monitorování a kontroly vodárenských koncesí,“ tvrdí Jean-Luc Touly, bývalý odborový předák společnosti Veolia a předseda Association pour un contrat mondial de l’eau (Asociace pro světovou smlouvu o vodě, ACME). „A my se dialogu nebráníme, " poznamenal.
Zdroje:
Le Monde
