Řečníci – jak z ministerstva zemědělství, tak životního prostředí – optimismem nehýřili. „Jsem skeptický k tomu, že by bylo možné podmínky pro získání dotace z Operačního programu Životní prostředí změnit,“ řekl upřímně náměstek ministra životního prostředí Ivan Hlaváč. Pochválil však dobrý konsensus obou ministerstev, který nebyl dříve samozřejmostí.
„Je těžko srozumitelné, proč právě u nás jsou s evropskými dotacemi do vodárenství problémy v případech, kdy jsou vlastníci infrastruktury města, ale provoz zajišťují soukromé společnosti, když v okolních zemích to bylo zcela běžné,“ říká na vrub přetrvávající situace s dotacemi z Operačního programu Životní prostředí (OPŽP) František Barák, předseda Sdružení oboru vodovodů a kanalizací ČR (SOVAK ČR). Města a obce se také často obávají, že budou muset kvůli formálním či jiným nedostatkům dotace vracet. Zvyšuje to jejich náklady na právníky, musí se připravit na nejrůznější kontroly a revize.
Takové nepříjemné dozvuky, trvající čtyři roky, měla například modernizace městské kanalizace v Olomouci. Šlo o evropskou dotaci ve výši 620 milionů korun, kdy hrozilo, že ji město bude muset vracet. Důvodem, proč bruselští úředníci dotaci zpětně zpochybňovali, je délka kontraktu vlastníka vodárenské infrastruktury s provozovatelem vodovodní a kanalizační sítě v Olomouci, a to do roku 2030.
Teprve před pár dny spor skončil. "Po mnohaletém úsilí se nám podařilo prokázat něco, co jsme od počátku pokládali za evidentní, tedy že město nic neporušilo,“ řekl primátor Olomouce Martin Novotný. „Teď už můžeme klidně spát a rozpočet města není ohrožen." K prodloužení provozní smlouvy se společností Středomoravská vodárenská (dnes Moravská vodárenská, člen skupiny Veolia Voda) totiž došlo ještě před vstupem Česka do EU, a to v roce 2003, takže už podle zdravého rozumu se na ně evropská legislativa nevztahuje. Šlo ještě o to, aby tento argument uznali právníci Evropské komise – což se naštěstí nyní stalo.
S evropskými dotacemi jsou ovšem další problémy. Například se vytvořené dílo nemůže v účetnictví „odepisovat“. U staveb, které jsou financovány jinak, standardní odpisy vytvářejí prostředky na další obnovu a modernizaci. Vše, co bude společnost potřebovat na splátky úvěrů a obnovu, si musí tedy vytvořit prostřednictvím čistého zisku, až po odvodu daně z příjmu. Toto pravidlo zvyšuje míru spoluúčasti na dotovaných projektech.
Evropské dotace měly směřovat do čištění městských odpadních vod podle přísnějších evropských standardů a jejich předpokládaná výše činila 25 – 30 milionů korun. Stav přísunu těchto dotací je podle Františka Baráka žalostný. „Špatně sjednané podmínky a nezvládnutý mechanismus žádostí ve vodárenství, kdy české orgány spíš bránily přístupu k dotacím, uspokojily konzultantské firmy, nikoliv žadatele o dotace.“ SOVAK se domnívá, že je jistější soustředit se na státní dotace, poskytované Ministerstvem zemědělství. Parametrem je buď plnění kvality pitné vody, nebo plnění odpadních vod. Standard je jasně daný, kdo ho splní, dotaci dostal oprávněně a nic nemusí vracet.
Státní dotace však budou postupně určeny pouze na mimořádné, hlavně klimatické události. Také evropské dotace za dva – tři roky končí.
Vrchní ředitel sekce vodního hospodářství Minsterstva zemědělství Pavel Punčochář představil studii, která se zabývá otázkami financování vodohospodářské infrastruktury v ČR po roce 2013, tj. po ukončení operačních programů EU. Bude to velmi složité. Žádné návrhy na generování finančních prostředků z různých domácích titulů a daní zatím neprošly, jsou závislé na politickém rozhodnutí.
V současnosti připadá na jednoho obyvatele ČR část vodohospodářského majetku zhruba v hodnotě 100 tisíc korun, na obnovu je z toho třeba 2 – 2,5 procenta ročně, protože obnovit ho je nutné během 40 – 50 let. Je zajímavé, že oněch 2500 korun za rok jsou peníze, které jedinec ročně utratí při průměrné spotřebě vody a jejím odkanalizování.
Pro řádnou obnovu majetku v ČR a zajištění jeho technologicky a ekonomicky dobrého provozuschopného stavu je podle SOVAK třeba 25 miliard korun ročně. V této částce však není zahrnut další rozvoj, tj. budování nových sítí a zařízení. V posledních dvou letech bylo přitom na vodném a stočném v České republice vybráno 22 – 25 miliard korun ročně. Víc než polovina z této částky jde na výrobu a čištění vody a opravy, téměř čtvrtinu stát odebírá formou poplatků a daní, část tvoří zisky vlastníků a provozovatelů. Na investice tedy mnoho zdrojů nezbývá.
Nesporným faktem ovšem zůstává, že tíži těchto nákladů pocítí především spotřebitel, protože se větší či menší měrou promítnou do vodného a stočného. Zatím je pro něj sociálně únosné, protože voda již sice není haléřovou, ale stále ještě je korunovou položkou. Jestliže ke komfortní spotřebě je třeba mít k dispozici asi sto litrů vody denně na osobu, tak to na vodném a stočném představuje průměrně 7 Kč denně.
Zdroj: Milena
Geussová
Zdroj: Milena Geussová
