David Montero jezdí každý týden tři hodiny ze svého bytu ve čtvrti Iztapalapa na východním okraji hlavního města do vesnice, kde se narodil, aby naplnil pět dvacetilitrových kanystrů čistou vodou, kterou míchá s ovocnými šťávami, jež prodává u pouličního stánku. Jeho manželka Cecilia Silva Reyesová kupuje až osm dvacetilitrových kanystrů s vodou týdně na pití a vaření. Když přijde řeč na vodu, kterou město dodává do vodovodů v jejich obytném bloku, nakrčí Montero nos. "Je žlutá," říká. "A taková byla odjakživa."
V Iztapalapě a mnoha dalších komunitách napříč Mexikem jsou stesky na vodu z vodovodu všudypřítomné – jestli vůbec teče, jak páchne, jakou má barvu, anebo jestli je v ní písek či nespecifikovaný hmyz. Navzdory ujišťování úřadů, že městské vodárny pumpují do sítě čistou vodu, skepse převažuje, přestože se tu a tam nějaký politik uvolí usrknout na veřejnosti vody natočené z kohoutku, aby dokázal, že je pitná.
Studie, kterou loni zveřejnila Meziamerická rozvojová banka (IADB), zjistila, že Mexičané použili zhruba 480 litrů balené vody na osobu za rok, což je více než čtyřnásobek spotřeby balené vody v USA a víc než v kterékoli jiné zkoumané zemi. "Lidé tuhle vodu používají na vaření, ba i na koupání dětí," řekl Federico Basañes, divizní šéf pro vodu a sanitární vybavení IADB.
Stejný posun ke spotřebě balené vody zaznamenala banka v takových zemích, jako je Čína, Indonésie a Thajsko; úměrně tomu, jak stoupající příjmy umožňují obyvatelům kupovat si balenou vodu.
Studie podle Basañese vyvolává otázku, zda vlády věnují dostatečnou pozornost kvalitě vody, zatímco se snaží zajistit tekoucí vodu všem svým obyvatelům. "Dáváme spotřebitelům pitnou vodu nebo ne?" ptá se Basañes s tím, že země v Latinské Americe a karibské oblasti celkem od roku 1990 investovaly zhruba 2,8 miliardy dolarů ročně na zlepšení vody a kanalizace.
Při přesunu k balené vodě rodiny někdy utrácejí až deset procent svého příjmu za vodu, což je dvojnásobek toho, co by je podle rozvojové banky měla stát. "Dokážete si představit chudou rodinu, která platí účty za vodu, které mohou být dost vysoké, a ještě kupuje další vodu, protože té, kterou dostává, nevěří?" dodal Basañes.
A krom toho jsou tu obavy, jestli je balená voda skutečně lepší. "Nikdy jsme neměli žádné stížnosti," řekl Maximiliano Santiago, který před třemi lety spustil podnik na čištění vody na okraji tržiště ve čtvrti Iztapalapa. Raději nakupuje vodu mimo oblast hlavního města, odkud mu ji vozí cisterny, než aby používal vodu z kohoutku v Iztapalapě, protože "ta by poškodila filtry". Prožene ji přes karbonové a písečné filtry a pak ji dočistí s využitím stříbrné ionizace. Čas od času prý pozve biologa, aby prověřil její kvalitu.
Santiago pracuje sedm dní v týdnu a jeho zisk je zhruba 15 dolarů denně. Během dopoledne naskládá 40 dvacetilitrových kanystrů na dvě šlapací nákladní trojkolky a jede s nimi čtvrtí. Co veze, signalizuje průběžným voláním: "Aguaaaa – voda."
Tohle je podnikatelský model, který se objevuje ve velkých městech po celém rozvojovém světě. Bohatí lidé platí vysoké částky za "značkové" kanystry s vodou, které mohou být plněny pod hlavičkami nadnárodních společností, jako je PepsiCo, Coca-Cola a Danone. A v dělnických čtvrtích vyplňují poptávku malí místní podnikatelé, jako je Santiago.
V hlavním městě Mexiku se úřady snaží celé roky zlepšit kvalitu tekoucí vody a přesvědčit obyvatele, že je skutečně pitná. Jesús Rebollo, občanský aktivista z Iztapalapy, souhlasí, že kvalita vody se za několik posledních let zlepšila, ale dodává, že většina lidí jí stejně nevěří. "Potom, co viděli z kohoutku téct žlutou vodu nebo hnědou vodu, lidi jednoduše nechtějí riskovat," řekl. "Je to zaseknuté, problémem je nedostatek důvěry."
Foto: Wikipedie, NASA, licence
Zdroj: jab,
ČTK
Zdroj: jab, ČTK
