Často se mluví o tom, že vodovodní potrubí je na pokraji životnosti. Jaká je situace v Praze?
V Praze máme 3.527 km vodovodních sítí. Pro lepší představu, to je vzdálenost z Prahy do Barcelony a zpět. A k tomu 797 km vodovodních přípojek. Nejstarší vodovody v provozu jsou z roku kolem 1880. Stále v provozu je celkem 104 km vodovodů starších sta let. Průměrné stáří vodovodů a kanalizace se pohybuje kolem 40 let. U kanalizace je to podobné, tam nejstarší je z roku 1877.
Problémem ale nejsou jen staré vodovody, ale hlavně ty, které byly zbudovány v rámci socialistické výstavby. V síti máme přes 1 870 km vodovodů vybudovaných v letech 1956 až 1985, což je více než polovina celkové délky sítě. A právě ty dnes, díky nekvalitní “polské” litině, dělají největší problémy.
Jsou řešením opravy nebo investice?
Jediným řešením je postupná obnova vodohospodářské infrastruktury. Každý rok město, resp. jejich Pražská vodohospodářská společnost investuje dvě miliardy korun do rekonstrukcí a obnovy. Tyto peníze od nás získá ve formě nájemného. V letošním roce jsme zaplatili 2, 202 mld., k tomu vynakládáme dalších 830 milionů korun na plánované a havarijní opravy a 200 milionů pak na údržbu. Do vodohospodářské infrastruktury tak letos půjde přes 3 mld. korun. Jde o velké peníze, ale je zde obrovský dluh z minulých let. Za socialismu se spíše budovalo a málo prostředků se věnovalo na obnovu stávající infrastruktury. Tím vznikl poměrně velký dluh, který dneska Německo nebo Francie vůbec nemají. My jsme generace, která to bude muset řešit. Pokud se o majetek nebudeme starat lépe než se to dělo za minulého režimu, budou mnohem častější havárie vodovodu spojené s přerušením dodávky vody.
Bude nutné cenu vody zvýšit, aby bylo možné vodárenskou infrastrukturu zmodernizovat?
Aktuální cena vody v Praze patří k průměru v republice. Odráží provozní náklady na výrobu a distribuci pitné vody a odvádění a čištění odpadních vod, ale nedosahuje takové úrovně, aby pokryla potřebné investiční výdaje na obnovu a další rozvoj vodohospodářské infrastruktury. Je třeba si uvědomit, že ve spotřebním koši Pražanů dnes vodné a stočné dělá podle Českého statistického úřadu jen 1,3 procenta. Například alkohol a cigarety představují tři procenta. Ministerstvo životního prostředí stanovuje pro každý rok tak zvanou sociálně únosnou cenu. Pro Prahu je to letos 0,148 Kč/litr včetně DPH. Skutečná cena vody v Praze je 0,085 Kč/litr.
V některých médiích se objevily také výhrady k zisku společnosti PVK, podle čeho se zisk počítá?
Dneska nám každý nasazuje psí hlavu, že vyděláváme a máme zisky. Náš zisk je ale regulován a jeho přiměřenost se vypočítává podle objemu investovaného kapitálu. Používá se sedmiprocentní míra návratnosti investovaného kapitálu. Pokud tedy budeme diskontovat realizované zisky od roku 2001, kdy Veolia koupila PVK, vidíme, že původní investice ještě není splacena a ještě dlouho nebude.
Často slyšíme, že voda je sociální komodita a že stát by měl její cenu hlídat a regulovat..
Stát velmi přísně cenu vodného a stočného reguluje. Cena vodného a stočného je cena věcně usměrňovaná a vztahují se na ni pravidla Zákona o cenách. Jsme povinni každý rok prokazovat cenové kontrole náklady, které uplatňujeme do ceny a kontrolovaný je samozřejmě i zisk. Poradce předsedy vlády, pan doktor Špidla, vede pracovní skupinu, jejímž cílem je vytvořit novou koncepci regulace a centralizovat stávající regulátory do velkého regulačního úřadu po vzoru Německa. Domnívám se, že to je cesta správným směrem, která může v budoucnu systém regulace dále zefektivnit.
Co se týče zatížení ceny vodného a stočného platbami státu a státním institucím, tak to je v ČR na poměrně vysoké úrovni. Podle posledních studií se z vodného a stočného odvádí zhruba 41% státu. V tom je započítána daň z přidané hodnoty, odvody za zaměstnance, poplatky za odběry povrchové a podzemní vody nebo poplatky za vypouštění vyčištěné odpadní vody. Právě poplatky za surovou či podzemní vodu spolu s poplatky za vypouštění vyčištěné vody patří v ČR k nejvyšším v Evropě.
Z ceny vody tedy odvádíte 41% státu. Jak velké jsou zisky a dividendy vodárenských společností?
Jistě soukromé společnosti jsou založeny proto, aby vytvářely zisk. To je jeden z hlavních hnacích motorů dnešního světa. Zisk ve vodárenství je ale přísně regulován a kontrolován Ministerstvem financí a odvíjí se od objemu investovaného kapitálu. Ty vodárenské společnosti, které vytváří zisk, vyplácejí samozřejmě dividendy. Objem dividend všech společností českého vodárenství dosáhl v roce 2014 zhruba dvou miliard korun. Celkový objem všech dividend, které v tomto roce odtekly z ČR do zahraničí byl přitom 214 miliard korun. Vodárenství tedy tvoří méně něž procento.
Co se týká PVK nemůže být řeč o tom, že vyvádí zisky do zahraničí. Zatím se splácí jen prvotní investice, kterou v ČR zrealizovala. Český stát v roce 2001 vyhlásil soutěž na prodej akcií PVK (vlastnil ho FNM), za které Veolia dala 6,2 miliardy korun. K té se dnes všichni stavějí tak, jako by neexistovala. Stát inkasované peníze rozpustil v rozpočtu na dálnice a podporu bydlení. Kdyby tyto peníze dostala Praha, mohla se za šest miliard rozjet velkorysá systémová obnova sítí a dnes by byly sítě ve výrazně lepším stavu.
Řada lidí zastává názor, že když městská vodárna nevytváří zisk, tak to dělá lépe a peníze jsou lépe využity. To je obrovský omyl. Existují dobře řízené městské společnosti a existují špatně řízené městské společnosti. Podstatou problému ovšem je, že městská společnost nebude nikdy vystavena tlaku konkurenční nabídky a nikdy se v podstatě nezjistí, jestli vynakládá náklady efektivně a jestli by to třeba nešlo dělat lépe. Zcela zde chybí trh a srovnání. Soukromí provozovatelé musí své smlouvy po nějaké době znovu soutěžit a snadno se tak zjistí, jestli to konkurence neumí lépe. Cena bez zisku v žádném případě neznamená, že je nižší.
Zdroj: redakce
Zdroj: redakce
