S jakým poselstvím jste zamířil na tento klimatický summit?
Především vyjádřím přesvědčení, že problém skleníkových plynů je skutečný, závažný, a že je ho třeba začít bezodkladně řešit. Rád bych, aby summit zvýšil celosvětové povědomí o tomto problému a přinesl konkrétní témata pro pařížský summit, který se uskuteční v roce 2015 a na němž by mohla být – nebo spíše měla být – přijata další rozhodnutí. Pokud příští rok na pařížském summitu nic neučiníme, promarníme deset let boje proti skleníkovému efektu. Nechci tím říci, že je potřeba dosáhnout celosvětové dohody: bylo zjevně chybou očekávat, že kodaňský summit v roce 2009 přinese globální řešení, pro které by země jako USA nebo Čína obětovaly část své suverenity. Hmatatelné výsledky by přinesla i rozhodnutí na místní nebo regionální úrovni, pokud by byla vzájemně provázaná.
Existují už v této oblasti technická řešení?
Úspěšnost snižování emisí závisí na druhu znečišťujících látek. Máme již dobře fungující systémy pro zachycování a zpracování metanu. Díky prodeji takto získaného plynu je celý proces rentabilnější.
Pokud jde o CO2, jsem přesvědčen o potenciálu systémů pro jeho zachycování a ukládání – jde o technologii CCS. Lze ho upravit do pastovité konzistence a následně uložit do vrtů po těžbě uhlovodíků nebo do uhelných dolů po ukončení těžby. Ropný průmysl již má s touto technologií dostatečné zkušenosti a navíc se domnívám, že tento typ ukládání je bezpečný. Na naší planetě je několik tisícovek elektráren, které vypouštějí 40 – 50 % celkového objemu emisí CO2. Jejich zachycování a ukládání by bylo velkým krokem kupředu.
Problémem je ale cena této technologie?
Je třeba počítat s dodatečnými náklady na elektrickou energii produkovanou stávajícími elektrárnami ve výši 30–40 %, čehož se vlády – zvláště nyní, v období hospodářské krize – obávají. Avšak optimalizací postupů by bylo možné toto číslo snížit. Srovnáme-li navíc tyto náklady s cenou větrné a solární energie, zjistíme, že tak vysoké nejsou. Dodal bych ještě, že díky těmto inovacím lze vytvářet pracovní místa, podporovat investice a výzkum. Je třeba si uvědomit, že cena, kterou zaplatíme za nečinnost, bude nesrovnatelně vyšší. Připomeňme třeba, že majetek vlastníků nemovitostí na Long Islandu v USA je v dnešní době již nepojistitelný, protože pravděpodobnost, že bude zničen bouří – která je důsledkem klimatických změn – je velmi vysoká.
Co chybí k tomu, aby CCS odstartovalo?
Je nutné vytvořit systém, který umožní CCS financovat a pokrýt nezbytné investice. Padne-li volba na princip „znečišťovatel platí“, který se již osvědčil v dalších oblastech, měl by být tento finanční systém založen na faktickém zdanění CO2. Má-li se CCS rozvíjet ve velkém měřítku, musí se cena povolenky na vypouštění CO2 zvýšit alespoň na 40 eur za tunu, přičemž současná cena se pohybuje kolem 7 – 8 eur. Za těchto podmínek by velké průmyslové podniky zcela jistě nabídly různá osvědčená řešení. Veolia by se takovém případě věnovala komplexní integraci, koordinovala by veškeré fáze procesu a garantovala dosažení požadovaných výsledků v rámci provozu.
Foto: Wikipedia, licence
Zdroj: Les
Echos
Zdroj: Les Echos
