Jaký je Váš názor na recyklaci vody?
Jsou země na světě, kde mají problém s nedostatkem vody. Tam chápeme, že se zabývají otázkou, jak to vyřešit – jestli odsolovat vodu, nebo chytat dešťovou vodu, nebo recyklovat odpadní vodu. Tam uznávám, že se to musí řešit tímto, byť ne zrovna ideálním způsobem. Otázka je, jestli to máme vůbec řešit u nás.
Berme to spíš do budoucna. Jestli to vůbec lze. Četla jsem, že v Americe pracují na způsobu, jak získat vodu recyklací moče. Údajně uvažovali o využití v kosmonautice.
V kosmonautice je to samozřejmě problém ještě horší. Tam nemají jiné zdroje než ty, co si vezmou na palubu.
Je to možné? Opravdu je technika tak daleko, že by bylo z moče možné vyrobit pitnou vodu?
To nejde. Technika je sice dnes taková, že je možné z moče dostat všechno ven a získáte vodu, která bude skoro čistá H2O s velmi malým množstvím příměsí, které nebudou relevantní z hlediska toxického. Ale destilovaná voda není pitná voda. Otázka potom je, jak tam navrátit potřebný obsah minerálů. To jde udělat tak, že do vody nadávkujeme nějakou sůl, což nemusí být vždycky praktické. Kosmonaut nemá ve vesmíru gravitaci, takže si nemůže vodu zamíchat… 🙂 Pro běžnou praxi je to postup neekologický i neekonomický. Většinou se voda po recyklaci nepoužívá přímo k pití. Voda buď vsakuje do země, kde prochází zemní pasáží pro dočištění a absorpci rozpustných látek (jde v podstatě o posílení podzemní vody). Nebo se recyklovaná voda dávkuje do povrchových nádrží, kde se významně zředí. U nás se uvažuje o tom, že by byla recyklace používána v malém, např. v rámci jedné budovy. Recyklovaná voda by byla používána jako užitková voda, ne jako pitná. Ale i užitková voda může v sobě skrývat nějaká rizika. Dle mého názoru bychom měli vést diskuzi o tom, jestli jsme ve stadiu, kdy to opravdu potřebujeme. Protože určitá rizika jsou s tím spojená. A otázka je, jestli zvládání rizik a finance s tím spojené jsou úměrné benefitu, který z toho máme. V případě domů na samotě s nedostatkem vody to může být na místě, ale jinak myslím, že ne. V Praze funguje 2–3 roky jeden hotel na podobném principu a prezentuje to v rámci svého alternativního a ekologického přístupu. Ale když se spočítají všechny náklady na čištění, dvojí rozvod vody a další, tak je otázka, jestli to stojí za to, jestli je to opravdu ekologické. Kdyby se to spočítalo pomocí uhlíkové stopy, tak nevěřím, že by to třeba v Praze vyšlo pozitivně pro recyklaci.
V poslední době byl poměrně dost medializován možný výskyt léčiv ve vodě. Jak jsme na tom v ČR?
Pokud člověk přijímá léčivo, tak ho zčásti také vylučuje. Ono se dostává do odpadní vody, do čistíren odpadních vod. Tam je buď zachyceno, nebo část projde do volného toku, kde se naředí. Pokud někdo později vodu dále odebírá na úpravu pitné vody, tak se může stát, že se látka v koloběhu dostane i do upravené vody. Dříve jsme o tom nevěděli. Ono se to tušilo, ale díky tomu, že analytika nebyla tak dokonalá, to bylo pod možností stanovení. Dnes jsme schopni měřit skoro každou molekulu. První zprávy se začaly objevovat zhruba před 15–20 lety. Nejdřív byly o výskytu v povrchových vodách, a později se zjistil obsah těchto látek také v některých vodách, které jsou upraveny z povrchové vody, a to především z dolních toků řek. Před nedávnem se i u nás objevily podobné zprávy. Zčásti byly postavené čistě na zahraničních informacích bez ohledu na naše podmínky. Jinde šlo o účelovou mystifikaci, kdy vzali výsledky z povrchové vody z Vltavy, a uváděli, že jde o pitnou vodu z vodovodu. A pak se zjistilo, že za tím byla reklama na balené vody. My jsme na podobné zprávy reagovali ve smyslu, že u nás neočekáváme výskyt léčiv v pitné vodě. U nás je totiž používána z 50 % podzemní voda, a z 50 % povrchová voda, která se bere z nádrží na horních tocích, kde zátěž odpadními vodami je minimální. Nicméně je vždy lepší mít tvrzení podložené vlastním měřením, proto jsme realizovali tříletý projekt screeningu látek, které na základě zkušeností v zahraničí a tuzemské spotřeby léčiv podle našeho názoru přicházejí nejvíc v úvahu. Zjistili jsme, že výskyt těchto látek v upravené vodě v kohoutku je opravdu minimální. V podstatě 99 % nálezů bylo pod mezí stanovení a několik nálezů bylo na výstupu z úpravny tam, kde upravovali vodu z dolních toků. Ale na konci sítě jsme to už nenašli díky velkému zředění. Tzn. ve vodě, kterou spotřebitel pije, výskyt buď není, nebo je tam tak minimální, že jej nemůžeme ani změřit. Riziko, které se s tím reálně pojí, je tak malé, že to nestojí za seriózní diskuzi. Výsledky projektu jsou podrobně dostupné na www.z.cz/voda nebo v souhrnu i na Vašich stránkách. Je ale potřeba to lidem vysvětlovat, aby se vody nebáli. Není to reálný problém, který by se měl nyní nějak řešit.
Jakou zajímavou odbornou studii jste v poslední době četl?
Já čtu pořád zajímavé odborné studie… Existuje např. nemoc přenášená vodou – kryptosporidióza, kterou způsobuje prvok kryptosporidium, který má velmi odolná stádia, a desinfekce vůči nim není účinná. Zhruba od konce 80. let byly popisovány epidemie v USA a Velké Británii. Jinde na světě byly hodně sporadické. V Evropě dlouho žádná epidemie nebyla až do předloňska, kde na severu Švédska v Östersundu (50tisícové lyžařské centrum) tato epidemie zahrnovala 12 700 nakažených. Zajímavé je, že oni vodu chlorovali, a co se týká ukazatelů fekálního znečištění, tak byla v pořádku. Ale zřejmě jim nefungovala písková filtrace, nebo ji neměli, protože když je dobrá písková filtrace, tak se to odfiltruje. To je velmi zajímavý případ, který může změnit přístup evropských zemí k vodě. Ve studii je vyčíslen dopad na místní populaci – vyjádřeno v počtu dní, kdy lidé chyběli v práci atd. Celkově je to vyčísleno na 219 milionů švédských korun. Je to zajímavé z metodického hlediska, jak odhadnout dopad ekologické události. Ale určitě to bude mít také dopad na regulace, protože si vodárny uvědomí, že dát na konci chlor nemusí být pojistka k tomu, aby byla voda nezávadná. Je třeba uvažovat nad tím, jaká rizika máme v surové vodě. A vůči rizikům stanovit počet bariér. To zatím funguje jenom v několika málo evropských zemích, a myslím, že podobné události povedou k tomu, že se zpřísní požadavky na úpravu vody. Ale ne paušálně, ale konkrétně na základě zhodnocení konkrétního rizika surové vody.
Ve které zemi je dle Vašeho názoru nejpropracovanější systém sledování kvality vody? Kdo to má nastavené nejlépe?
V Evropě a možná i ve světě to myslím budou Holanďané. Oni mají vedle standardních požadavků na kvalitu vody (jako máme my a Evropská směrnice) také další opatření. Řeší preventivně a globálně, jaká mohou být nebezpečí a jestli je mají pod kontrolou…
Zdroj: (jab)
Zdroj: (jab)
