Podívejme se na srovnání české pitné vody s Evropou, se světem. Jak jsme na tom? Jsou vůbec dostupná data, na základě kterých by se takové srovnání dalo udělat?
Jsou. V rámci EU se publikují každé 3 roky zprávy o kvalitě vody, kde to je trošku jinak podané oproti naší statistice. Je tam jenom užší výběr ukazatelů, není tam vše, co máme my. Navíc některé limity jsou méně přísné než naše národní. Když si vezmete, že u nás 98 % vody odpovídá předepsané kvalitě, tak možná nějaké země jsou o procento lepší… o víc být nemůže. Např. Holandsko, které má jenom velké provozovatele… Tam vodovody provozuje 15 velkých profesionálních vodárenských společností a mají jenom velké zdroje. Je tam pár kempů s malými zdroji a to je všechno. Tam nemají vesnické vodovody, co máme u nás. Tak oni mají možná 99,8 %. A jinde to bude zase trošku horší. Nedávno jsem viděl data ze Slovinska a oni udávali, že u menších vodovodů neodpovídá předepsané kvalitě 30 %. Hrozné číslo… A slovinský kolega mi to komentoval: Víte, u nás máme hodně krasové vody – to jsou velmi zranitelné zdroje. Sice tam mají podzemní vodu, ale ona to není pravá podzemní voda. Když zaprší, tak tam přiteče voda z povrchu. A druhá věc je, že ve Slovinsku je velký odpor k chlorování vody. Lidé raději chtějí, aby vodu prohlásili za nepitnou a musela se převařovat, než aby pili vodu s chlorem. Tohle bylo docela upřímné přiznání. Já se někdy setkávám s tím, že stupeň upřímnosti jednotlivých zemí není v reportingu vůči Evropské komisi úplně stejný.
Před nedávnem jsem se vrátila ze Spojených států, kde je zvykem velmi chlorovat. Je to také častý komentář Američanů po příjezdu do Prahy. Mají zažité, že pokud je voda chlorovaná, tak je bezpečná. U nás naopak někteří uvádí chlorování jako důvod, proč kohoutkovou vodu nepijí. Jaké jsou obecné trendy v chlorování?
Ono i v té Americe se to mění. Náhled dnes je jiný než před 20 lety. V Americe byl dříve jiný systém úpravy vody. Tam si nikdy nedělali s úpravou vody velké starosti. Když měli vodu z řeky, tak tam dali česle (mříže), aby tam neplavaly ryby, pak to prohnali pískovou filtrací a masivně nachlorovali, aby to bylo bezpečné. Proto tam ta voda je tak cítit po chloru. V Evropě byl přístup jiný. Alespoň u nás v ČR, když se v polovině 20. století začala více používat povrchová voda k výrobě pitné vody, tak už tehdy se vědělo, že tam musí být stupeň pro separaci rozpuštěných organických látek, tzn. nějaká koagulace, pak až teprve filtrace. Když vodu takto upravíte, tak v distribuční síti máte míň vhodných látek pro bakterie, které se pak tolik nemnoží, a tudíž tam nemusíte tolik chloru udržovat. Další věc je toxikologická stránka. V sedmdesátých letech se přišlo na to, že chlor ve vodě reaguje s látkami, které jsou tam od přírody přítomny (přírodní organické látky) a které samy od sebe nevadí, ale reakcí s chlorem vznikají nežádoucí látky – tzv. vedlejší produkty dezinfekce. Dodnes bylo popsáno asi 500 různých látek z této skupiny. Ony tam samozřejmě nejsou všechny, záleží na složení vstupní vody. My tyto látky v pitné vodě regulujeme skrze 4 látky skupiny trihalogenmethanů, které jsou ve směsi zastoupeny nejvíc, a tudíž se nejlépe měří – je nutné stanovit kompromis, aby byla voda řádně desinfikována, pokud to je potřeba, ale součastně aby v ní tyto látky byly zastoupeny minimálně. Od doby, co jsou tyto věci známy, se ale samozřejmě hledají alternativy ke klasickému modelu úpravy vody, který zahrnoval chlorování. Možností je vodu co nejlépe upravit na začátku koagulací, aby později neměl chlor s čím reagovat. Když to dobře upravíte, stačí tam později dát malé množství chloru. Trend, který se rozvinul v Holandsku, Německu či Rakousku, je, že voda musí odcházet z vodárny mikrobiologicky nezávadná. A pokud tomu tak je, tak ji není nutné desinfikovat v rámci delšího rozvodu vody. Cesty k zajištění mikrobiologicky nezávadné vody jsou různé. Buď to projde procesem koagulace a filtrace tak, že na konci už žádné rizikové bakterie nejsou. Nebo tam dají ještě UV lampu. Nebo lze vodu nejprve chlorovat, a předtím než se pustí do sítě, ji opět dechlorovat. Hlavní důvod, proč se dnes používá zbytkový chlor, je, aby se zabránilo množení bakterií v síti. Voda není sterilní, nějaké bakterie tam vždycky jsou, i když neškodné. Ale protože nejsme v Americe a lidé by zde netolerovali tolik chloru, tak vodárny hledají rovnováhu mezi desinfekcí a chutí vody.
Ale to také znamená, že potrubí musí být v dobrém stavu…
Můžu říci ano, ale… Po sjednocení Německa, když západoněmecké vodárny převzaly východní Berlín, tak přestaly s desinfekcí i v té východní části města v podstatě okamžitě a východoberlínské sítě byly v naprosto srovnatelném stavu s těmi našimi. A žádné problémy tam nebyly. Vztahuje se k tomu taková hezká historka. Když západní Berlín přestal chlorovat vodu v osmdesátých letech či ještě dříve, tak všichni byli spokojeni. Ale víte, komu se to nelíbilo? Americkým vojákům…
Ano, oni jsou na to zvyklí…
Vojáci se vzbouřili, že oni takto nebezpečnou vodu pít nebudou. A tak jim museli před kasárna instalovat velký chlorátor, a pak byli američtí vojáci spokojeni, přestože viděli, že celý západní Berlín pije vodu bez chloru a nikomu se nic nestalo.
Oni jsou na to opravdu zvyklí a paradoxně konzumace kohoutkové vody v Americe je obrovská. Je to naprosto přirozená věc… A naopak zase u nás, kde voda je chutnější a chloru je tam výrazně míň, s kohoutkovou začínáme.
Máme jiný kulturní zvyk. Když to má být chuťově dobré, tak to musí být perfektní.
Když byste měl říct lidem, kteří se obávají pít kohoutkovou vodu, v čem jsou rizika: Jsou tam nějaká? Nebo je to opravdu jen psychická záležitost, otázka chuti. Speciálně např. v restauracích, kde voda musí vyhovovat z principu.
V 99 % voda u nás ve veřejných vodovodech vyhovuje a je zdravotně nezávadná. Tak jediný problém je otázka chuti. Lidi se určitě nemusí bát z hlediska zdravotního. Pokud si stěžují z hlediska chuťového, tak si stěžují oprávněně, protože voda má být pro spotřebitele přijatelná i po této senzorické stránce. Udělali jsme i legislativní kroky, aby nikdo nemusel chlorovat. Od roku 2004 není předepsáno minimální množství chloru. Čili je na každém výrobci vody, jak on si vodu zabezpečí, aby byla v pořádku, žádný chlor nikdo nepožaduje, jak se někdy ještě výrobci vody u nás vymlouvají.
Chlorují v Čechách všechny vodárny?
Jsou menší, které nechlorují. Co já vím, tak největší je Přeloučský vodovod pro asi 20 000 lidí, kde mají UV lampu na úpravně. Často s vodárnami diskutujeme a ony uvádí: Ale co kdyby se něco stalo – např. by prasklo potrubí a dostala by se tam znečištěná odpadní voda – co potom? Jenže pokud by se něco takového stalo, tak ani ty maximální povolené dávky chloru, kdy si lidé ještě nestěžují na přílišné chlorování, jsou tak minimální, že takto kontaminovanou vodu stejně nedezinfikují. Zbytkový chlor nevyřeší žádný vážný problém v síti. Pozitivem nepoužití chloru je, že tím vodárny objeví problémy v síti a mohou je opravit. Nejlepší prevencí kontaminace vody v potrubí zvenčí je stejně udržování přetlaku vody v síti – a ten by měl být všude. Doufám, že se ještě dočkám toho, že to bude jako v Německu, kde je dnes 70 % vody distribuováno bez chloru. Nebo dokonce v Holandsku, kde je to dokonce 99 %.
Zajímavé je, že v Německu, kde mají vodu bez chloru, v restauracích vodu nepodávají. Ale je to zřejmě dané spíše komerčním přístupem. V Holandsku je voda v restauracích běžná věc…
V domácnostech ale v Německu pijí lidé běžně vodu z kohoutku. V restauracích nevím, zkusím tam příště požádat…
Je to hodně kulturní věc. V podstatě všechny německy mluvící země (Rakousko, Německo, Švýcarsko) jsou negativní. Na velvyslanectví nám v anketě odpověděli velmi striktně. Nechápali, proč by měli kohoutkovou v restauracích podávat. Zbytek Evropy je naopak hodně pozitivní…
Německo je určitě bohatý stát, kde konzumace balené vody je relativně vysoká, i když nejsou na prvních místech světového žebříčku. Takže tam to nemusí znamenat to, že by se kohoutkové vody báli. Spíše chtějí naznačit, že si mohou dopřávat něco navíc.
Zdroj: (jab)
Zdroj: (jab)
