Podle HN je prý stav některých vodárenských sítí katastrofální. Jak je na tom české vodárenství?
Dosluhující technologie a sítě již v dnešní době nejsou problém velkých a odpovědných vodárenských společností, ale spíše malých obcí, které často dlouhodobě udržují úmyslně nízkou cenu vodného a stočného a dostatečně neinvestují do majetku a jeho obnovy. Jde o neodborná politická rozhodnutí municipálních zastupitelů, kteří cenu vody používají jako populistický nástroj. Přitom ohrožují dodávky vody pro své potomky. Při kvantifikaci problému je zapotřebí vnímat, že se jedná o spíše minoritní problém, neboť 50 největších provozovatelů vodovodů a kanalizací realizuje 90 % celkových dodávek pitných vod z veřejných vodovodů v ČR.
Právě v malých lokalitách, které nemají zajištěno řádné a odborné provozování je reálná uváděná hladina ztráty i přes 40 %. Na druhou stranu české vodárenství v průměru každoročně zlepšuje svou bilanci v oblasti redukce ztrát a přes dramatický pokles spotřeby vody (mezi roky 1989 a 2010 se spotřeba snížila na polovinu) a v roce 2010 tak byl průměrný podíl vody nefakturované pod 23 %.
Roční potřeba financí na obnovu vodárenského majetku je zhruba 1,7 % z jeho reálné ceny. To vychází z průměrné odpisové míry technologií a sítí.
Voda je levná, drahá je výroba kvalitní pitné vody, její hygienizace, doprava ke spotřebiteli, odkanalizování, vyčištění a návrat do přírody. Drahé jsou potrubní systémy, technologie, chemikálie a energie. Sytémy a technologie je třeba neustále obnovovat, bez obnovy nebudou funkčí.
Pro představu uvádím, že v naší zemi máme téměř 74 tis. km veřejných vodovodních řadů, přes 41 tis. km stokových sítí a 2 200 veřejných čistíren odpadních vod. Výše hodnoty vodárenského majetku přesahuje 1 bilión korun, což představuje 100 000 Kč majetku na obyvatele. Pro zajištění dobrého stavu majetku musí každý obyvatel ročně přispět na obnovu vodárenského majetku částkou zhruba 1 700 Kč a tento zdroj by měl být plně generován ve ve vodném a stočném.
Zahraniční společnosti se údajně snaží “vytěžit” ze sítí co nejvíce…
O tom pochybuji. Máte jistě na mysli 150 velkých provozovatelů, kteří obsluhují zhruba 90 % českého vodárenského trhu, vyrábějí a dodávají pitnou vodu, následně ji odkanalizují a vyčistí. Ti však na vyjímky vodárenský majetek nevlastní. Ten je zhruba z 90 % ve vlastnictví měst a obcí. Byl-li smluvně nastaven ve smlouvách o nájmu a provozování mechanismus dividendové politiky pro návratnost investic, je třeba to respektovat. Stejně tak je potřeba respektovat vyši najemného, jehož podstatnou součástí jsou požadavky vlastníka na obnovu.
V některých společnostech jde do obnovy několik let více než 40% z ceny vodného a stočného. Důležité je podtrhnout, že všichni velcí vlastníci a provozovatelé čistí městské odpadní vody podle přísných evropských standardů.
Naše sdružení SOVAK ČR má přes 110 řádných členů – vodárenských společností různého typu, tedy vlastnických, provozních nebo smíšených. Výši ceny vodného a stočného stanovují obvykle v České republice vlastníci vodárenského majetku, tedy obce a města. Cena je navíc regulována – věcně usměrňována MF ČR. Základní kritériem pro její stanovení je výše nájemného placená provozovatelem vlastníkovi, výše provozních nákladů provozovatele včetně oprav a zisková marže. Nájemné by mělo být z velké části využíváno na financování obnovy a rozvoje vodárenského majetku, zbytek by měl pokrýt provozní náklady a zisk vlastnické společnosti. Vyhlášení ceny na daný rok je složitou záležitostí, kdy provozovatel zdůvodňuje svoje náklady a vlastník kromě provozních nákladů i zdroje na obnovu a rozvoj. Nepokládejme zástupce vlastníků za slabé partnery.
Hovoří se o případném vzniku nezávislého regulátora, možností se zdá také využítí stávajícího Energetického regulačního úřadu…
Musím uvést, že regulaci, tak jak je poukazováno, nelze chápat pouze jako regulaci ceny vodného a stočného, ale jako regulaci oboru. Regulaci, jejímž výsledkem bude kontinuální provozuschopnost vodárenského majektu, to je trubních systemů, úpraven a čistíren, technologických zařízení, většinu toho, co nevidíme, protože je uloženo pod zemí. Regulace musí zajišťovat dostatek zdrojů vody potřebné k výrobě pitné vody, realizovat opatření vedoucí k zachování a posílení vodních zdrojů, například formou budování přehradních nádrží. Regulace musí vést k řádným dodávkám kvalitní pitné vody a k bezproblémovému čištění městkých odpadních vod. Regulace musí respektovat právní a technické prostředí oboru, případně vést k jeho nápravě. To je regulace vodárenství.
Jednoduše řečeno, stát se musí postarat o zdroje vody a vodárenské společnosti a obce musí udržovat provozuschopnou vodovodní a kanalizační síť umožňující kontinuální zásobování obyvatel pitnou vodou. To znamená v řeči čísel ročně investovat do obnovy vodárenského majetku v České republice minimálně v dnešních cenách17 miliard korun. Ty mohou vygenerovat vlastníci vodárenského majetku pouze z ceny nájmu, která je součástí ceny vodného a stočného.
Jakou roli bude hrát regulátor? Musí nutit všechny vlastníky zanedbané infrastruktury podstatně zvýšit cenu vodného a stočného, tak aby bylo možné investovat do rekonstrukcí sítí. To tu přece máme, k tomu regulátora nepotřebujeme. Stačí důsledně kontrolovat plán obnovy v reálných cenách, stačí vymáhat na vlastnících vodárenského majetku zodpovědnost za jeho stav.
Hrozí, že bez vzniku regulátora přijde české vodárenství o eurodotace ve výši 40 miliard korun?
Jsem si vědom pouze doporučení, abychom takovouto instituci měli, protože Ministerstvo životního prostředí nedokázalo DG Regio věrohodně přesvědčit o již dostatečné míře regulace a krocích, která jednotlivá ministerstva, odpopovědná za dílčí regulaci, podnikají při zpřísňování regulace. Ano, je zde požadavek EK na plnění regulačních opatření, což je ale v dostatečné míře plněno. Mám za to, že tak důsledně jako u nás není tento obor v Evropě regulován.
Další dotace z EU do českého vodárenství nejsou podmíněny vznikem vodárenského regulačního úřadu. Ten není potřeba, jak jsem uvedl, dostatečnou regulaci máme. Musíme ji pouze jasně definovat a umístit do pavouka státních institucí a dostatečně kvalitně odkomunikovat s DG Regio nesmyslnost jejich případného požadavku.
Dovolte mi nyní, velmi stručně a schematicky popsat systém regulace vodárenství v naší zemi. V České republice je dlouhodobě konstituován, dotvářen, zlepšován a novelizován propracovaný systému dozoru prostřednictvím větší skupiny subjektů provádějících regulaci a výkon státní správy a samosprávy v oblasti vodárenství. Z hlediska rozložení kompetencí mezi jednotlivé orgány státní správy a samosprávné subjekty, uplatňuje stát poměrně ucelený systém regulačních nástrojů. Rozdělení je utvořené z hlediska poskytování kvalitních a spolehlivých vodohospodářských služeb pro konečné spotřebitele. Při respektování ochrany zdraví a životního prostředí kopíruje obsahovou náplň práce jednotlivých subjektů, resp. působnost následujících ministerstev:
Ministerstvo zemědělství
– spoluvytváří dílčí koncepce rozvoje oboru vodovodů a kanalizací,
– vede ústřední evidenci údajů o vodovodech a kanalizacích,
– je odvolacím orgánem pro rozhodnutí vydaná krajským úřadem,
– vede seznam technických auditorů a rozhoduje o provedení technického. auditu,
– zajišťuje zpracování koncepcí rozvoje vodovodů a kanalizací na území státu a zpracování plánů pro zlepšování jakosti surové vody,
– zabezpečuje informační systém na úseku vodovodů a kanalizací,
– zajišťuje mezinárodní spolupráci v oblasti vodovodů a kanalizací,
– vrchním orgánem dozoru nad uplatňováním zákona o vodovodech a kanalizacích.
Kraje
– zajišťují zpracování koncepcí rozvoje vodovodů a kanalizací pro své území,
– rozhodují o povinnosti veřejné služby na území kraje,
– vedou evidenci údajů o vodovodech a kanalizacích v přenesené působnosti,
– vydávají povolení provozovat vodovod a kanalizaci.
Obce s rozšířenou působností
– vykonávají státní správu jako vodoprávní úřady, pokud není stanoveno jinak,
– ukládají pokuty za porušení povinností podle zákona,
– rozhodují o povinnosti veřejné služby ve svém správním obvodu.
Obce
– v samostatné působnosti dbají o rozvoj vodovodů a kanalizací, odpovídající potřebám obce,
– zajišťují zapracování plánů do závazné části územně plánovací dokumentace obce v souladu s širším plánem rozvoje vodovodů a kanalizací,
– v samostatné působnosti vydávají obecně závazné vyhlášky,
– v přenesené působnosti rozhodují o povinnosti veřejné služby na území obce.
Ministerstvo životního prostředí + jím řízený Státní fond Životní prostředí a Česká inspekce životního prostředí
– reguluje jakost vypouštěných odpadních vod,
– reguluje jakost odpadních vod, plynných a kapalných emisí,
– řídí oblast kohezních fondů a dotací z EU.
Ministerstvo zdravotnictví
– reguluje jakost dodávané pitné vody.
Ministerstvo financí
– reguluje ceny,
– řídí cenovou politikou,
– koordinuje dotační platby z fondů EU.
Ministerstvo pro místní rozvoj
– gestorem v oblasti veřejných zakázek a koncesí,
– zodpovídá EU za oblast řízení EU dotací.
Úřad pro ochranu hospodářské soutěže
– reguluje hospodářskou soutěž.
Chceme snad ještě větší regulaci oboru vodovodů a kanalizací? Pořád opakuji, že evropské nebo státní dotace v českém vodárenství mají pouze doplňkový charakter a z dlouhodobého hlediska potřeby obnovy majektu jsou málo významné. Výše evropských dotací na opatření při čištění městských odpadních vod představovala pouze zhruba 20 měsíční potřebu zdrojů na obnovu. Ta musí být kontinuální, ne jednorázová.
Hlavním zdrojem financování obnovy je cena vodného a stočného, přispět mohou i rozpočty měst a obcí, je-li možné využít forem předplaceného nájemného, jde o výhodnou formu financování. Povinnosti vlastníků vodárenského majetku jsou příliš rozsáhlé na to, aby je mohla plnit malá obec. Navíc provozování malých obcí a měst, až na vyjímky plynoucí z geografické polohy, je neekonomické. Optimální cestou je vytváření velkých vlastnických společností a jejich provozování významným provozovatelem. Dám jednoduchý příklad, autobus pro dopravu jednoho člověka je příliš drahý. Tak je tomu i s budováním kanalizačních systémů do odlehlých obcí.
Děkujeme za rozhovor
Zdroj: (Jab)
Zdroj: (Jab)
