Pro dodávky pitné vody musí být splněny dva základní předpoklady. Musíme mít dostatečné zdroje vody a konstantě provozuschopnou vodárenskou infrastrukturu.
Zdroje, jejich ochrana a rozdělování jsou v rukou státu
V České republice je zhruba polovina pitné vody vyráběna z povrchových a polovina z podzemních zdrojů. Většina dešťových srážek z naší země odtéká koryty řek. Povrchová voda je regulována přehradními nádržemi. Velká většina dotací podzemní vody je závislá na postupném tání sněhu při již rozmrzlé půdě. Letošní zima byla téměř bez srážek. Hladina podzemní vody je několik metrů pod běžným stavem v tomto období a odpovídá počátku léta. V některých regiónech už se vodárny blíží k limitům čerpání podzemní vody.
V České republice jsou odběry podzemní vody limitovány. Vlivem ekologických aktivistů, kteří mnohdy staví potřeby člověka za potřeby ptáků a plazů, a vlivem vzniku evropsky významných lokalit Natura v posledních deseti letech, byly stanoveny limity odběrů podzemních vod velmi přísně.
Stojíme před problémem, který málokdo z nás předpokládal, před problémem sucha.
Česká legislativa sucho řeší velmi okrajově. Neexistuje krizový plán a krizová opatření při řešení sucha. Nevíme kdo, kdy a v jakém rozsahu krizová opatření vyhlásí. Premiér, ministr či hejtman? Hejtman z kterého kraje, když podzemní zdroje daného kraje jsou v kraji sousedním?
Samozřejmě v případě sucha budou zajištěny omezené dodávky pitné vody, nebude však dostatek vody do kuchyní, koupelen a záchodů. Velká sídliště budou třetí den bez vody v koupelnách velmi křehkým místem.
Co dělat nyní? Naším cílem musí být udržení vody v krajině, na asfaltových a betonových plochách musíme budovat jímací šachty na dešťovou vodu, musíme budovat retenční nádrže, retenční stoky, které zadrží dešťovou vodu, ulehčí kanalizaci při intenzivních deštích a postupným vsakem umožní dotaci podzemních zdrojů vody. Vláda musí zajistit výstavbou přehradních nádrží nejen protipovodňová opatření, nýbrž i opatření pro dotaci podzemních vod přečerpáním v případě přebytků povrchových vod v přehradách.
Navíc Česká republika potřebuje dlouhodobou komplexní vodohospodářskou strategii, vodohospodářský plán. Na období 40-50 let. Ten musí být respektován všemi obory, musí zahrnovat osevní plány ploch, výsadbu lesů schopných zadržet vodu v krajině. Součástí vodohospodářského plánu musí být opatření proti suchu. Pětiletý vodohospodářský plán předkládaný dosud vládě ministerstvem zemědělství je operativou nemající se strategií nic společného.
Kompetence vztahující se k vodě řeší různá ministerstva. Nepochopitelným krokem se zdá rozdělení kompetencí k povrchové a podzemní vodě mezi MZE a MŽP. Pro náš obor je obtížné a neekonomické komunikovat a argumentovat na dvou frontách, mnohdy dvěma jazyky. Přitom cíl je jediný: dostatečné zdroje vody a jejich ochrana.
Druhým předpokladem pro zásobování obyvatel a průmyslu pitnou vodou je konstantně provozuschopný vodárenský majetek.
V České republice máme 75 tisíc km vodovodní sítě, 42 tisíce km kanalizační sítě, 2 600 čistíren odpadních vod a tisíce čerpacích a kanalizačních technologických systémů. Vše v hodnotě přesahující 1 bilion korun, což je v přepočtu vodárenský majetek v hodnotě 100 tisíc korun na občana. Podle průměrné odpisové míry je třeba dát ročně do obnovy zhruba 1,6% -2% z hodnoty majetku, to je 16 až 20 miliard ročně. Skutečné investice do obnovy dosahují zhruba polovinu z této částky. Evropské dotace jsou z hlediska dlouhodobé potřeby financování vodárenského majetku málo významné, podaří-li se je získat, představují pouze dvouroční potřebu českého vodárenství na obnovu.
Stát rozdal počátkem devadesátých let minulého století vodárny obcím. Došlo k rozdrobení ucelených krajských vodáren, respektujících rozvodí a povodí. Vznikl členitý systém malých neefektivních vodáren. Pouze 20 větších vodárenských společností má regionální rozsah, přitom zajišťuje vodné a stočné téměř pro 8 milionů obyvatel. Na trhu je při tom více než 2 tisíce provozovatelů a 5 tisíc vlastníků vodárenského majetku.
85% vodárenského majetku patří v naší zemi městům a obcím. Ty také stanovují cenu vodného a stočného. Vlastníci jsou zodpovědní za obnovu vodárenského majetku, mnohdy populismus a politické ambice způsobují, že obnova je nedostatečná nebo žádná. Tomu obvykle odpovídá i cena vody, tedy vodného a stočného. Nízká cena nedovoluje generovat prostředky na obnovu, na řadě míst dochází k a k ohrožení provozuschopnosti infrastruktury.
Stát by měl jednoduchým kontrolním mechanismem, kterým je provádění reálného plánu obnovy, nutit penalizací vlastníky k řádné obnově majetku. To je zásadní premisa pro bezproblémové zásobování obyvatel pitnou vodou.
Tržby oboru přesahují ročně 27 miliard korun, z toho vodárenské společnosti odvádějí státu na poplatcích za vodu a daních více než 9 miliard. Hlavním daňovým výdajem je DPH. V České republice je nyní na úrovni 15%. Ve většině zemí EU je na nižší úrovni, na Maltě a ve Velké Británii je na vodu sazba nulová.
Stěžujeme si na cenu vody, mnohdy ovšem ani její výši neznáme. Denní komfortní spotřeba vody občana naší země stojí 4 koruny, včetně stočného pak 8 korun. Výdaje rodiny za vodu jsou pod 1,5 %.
Voda je levná, musíte si pro ni dojít s vědrem k řece. Drahá je distribuce vody, její doprava do kohoutku a potom následná doprava do čistírny, její vyčištění a návrat zpět do přírody.
Zdroj: F. Barák,
SOVAK ČR
Zdroj: F. Barák, SOVAK ČR
